Trong công ty tốt

15. 07. 2013
Hội nghị quốc tế lần thứ 6 về ngoại chính trị, lịch sử và tâm linh

Ten den jsem měl v nohách nějakých třicet mil. Na cestu jsem vyrazil ještě před rozbřeskem nad Klohariánskými lesy. Už samotné jejich zdolání mě stálo možná pět nebo šest dnů a podepsalo se na mé kondici. Ten kdo vytyčoval hranice Kulahů, v podstatě jakýchsi států uvnitř svrchované říše věděl, proč je vést těmi nejhůře přístupnými místy. Pokud jste během své cesty narazili na strmá pohoří, široká jezera, rozbouřené řeky, rozšklebené kaňony nebo jako v mém případě neprostupné lesy, mohli jste si být téměř jisti, že za nimi naleznete zemi ještě divnější než je ta, ve které se tak politováníhodně nacházíte.

Když se nad tím člověk zamyslel, skoro si říkal, jako by příroda sama chtěla, aby byla země rozdělená právě takto. To však byl jen řečnický obrat, protože ve skutečnosti se nad tím nikdo zamyslet nemohl. Aby mu taková myšlenka vůbec přišla, potřeboval by mapu. A tu mít zkrátka také nemohl, protože by jí musel nejdřív někdo vytvořit a všechna taková díla byla pečlivě střežena v útrobách Luniciánské kapituly, uprostřed Tukatuše, sídelního hlavního města našeho osvíceného panovníka.

„Tukatuš“ však byl pouze vžitý název, který měl původ ve starých jazycích. Oficiálně se metropole zvala jinak, ale to nikdo z obyčejných lidí nevěděl, nebo to nepřiznal, protože používání Vznešené řeči Nejmenovanými – tedy chudáky, se trestalo. Vyříznutím jazyka, dle zvyklosti. Což byl sice mírnější trest než za držení mapy, za který se dloubalo oko, nebo její kopírovaní (oko a ruka), ale i tak to stačilo, aby si živořící většina nehrála na něco, co není. Logicky vzato to byl trochu nesmysl, protože Vznešená řeč byla tak složitá a jména v ní tak krkolomná, že se tím nezabýval nikdo, kdo vyloženě nemusel. Nicméně pořádek byl pořádek a udržení pevně dané hierarchie byla věc nejvyšší vážnosti.

Pokud jde o mapy jako takové, původně se za zhotovování kopií dloubaly obě oči, jenže takový člověk už pak nemohl dost dobře pracovat a odvádět daně. Jeho život se tak dle výzkumů sociálních znalců pohyboval na hranici efektivity. Těmi znalci, jak se sami nazývali, byli většinou duchovní a to proto, že mnohdy neměli na práci nic, co by bylo průkazně užitečné. Vzhledem k tomu, že vládou pověření ve své moudrosti potlačovali vše, co nepřinášelo světu blahobyt a prosperitu, zákon o dloubání očí novelizovali. S jednou rukou toho člověk stále odpracoval nepoměrně více než ten s oběma rukama, ale bez očí. O nohách to neplatilo.

Já jsem měl tu mimořádnou příležitost, že jsem mapu, vlastně Mapu, kdysi dávno viděl. Ve skutečnosti jsem jí studoval. Musel jsem. Strávil jsem několik týdnů v uzamčené, však dobře osvětlené místnosti abych si vryl do paměti každý její detail. Města, pevnosti, jejich názvy, cesty, hranice, vzdálenosti mezi nimi a veškerou topografii. Místnost kde se Mapa studovala, byla tajná a říkalo se jí Místnost s Mapou. Byla to jediná úplná a celá mapa a byla obrovská. Obrovská byla tedy i místnost, protože kdyby nebyla, pozorovatel by viděl jen spodní okraj. Byl zapotřebí odstup.

Kvůli kvalitnímu utajení nebyla nikde žádná okna, ale světla tam bylo jako za pravého poledne. Můj dotaz týkající se tohoto fenoménu zůstal významně nevysvětlen. Uprostřed na kamenné podlaze byl jediný kus nábytku sestávající z tmavě červeného koberečku a podušky. Už tehdy byly dosti zašlé. V jednom vzdáleném rohu se krčily dvojité vstupní dveře a v rohu opačném záchod. Vstoupit do místnosti se smělo jen jednou za život a s jejím opuštěním na vás byl vložen slib doživotní mlčenlivosti, jinak víte co. Pro dotazy obecně v uplynulých staletích nebylo mnoho prostoru.

Bylo mi jasné, že ten den už daleko nedojdu. Kam oko dohlédlo, rozprostírala se poklidná vlídná pahorkatina. Ocenil jsem, že tentokráte mne mé putování zavedlo do míst, kde na zemi roste tráva a jiné zelené věci. Slunce zapadlo za nějaký kopec napravo a já si opět uvědomil, jak velký mám hlad. Co jsem vyšel z lesa, nenarazil jsem na jedinou osadu. Cestou jsem potkal jen pár osamělých usedlostí, většinou pasteveckých, ale ty už byly příliš daleko, než abych se k nim vracel.

Přemítal jsem, zda se mi může podařit natrefit na lidské obydlí, ještě než se zcela setmí. Sedl jsem si a řekl, že o tom budu meditovat. Byl koneckonců soumrak a tedy čas povinné modlitby k našemu Pánu, jedinému, všemoudrému stvořiteli a ochránci života – Hulahulaukánovi.

Odříkal jsem tedy text, se vší pokorou přirozeně, a zklidnil mysl, aby mohla na čas splynout s božskou moudrostí a ukázat mi správný směr. Pak jsem vstal a pokračoval dál rovně.

Netrvalo ani dvě hodiny další chůze, abych mohl vzdát slova díků. Zahlédl jsem přes černou křivku horizontu kmitat malé oranžové světélko. Jako bych i na tu vzdálenost slyšel praskat dříví a bublat kotlík nad ohněm. Překonal jsem elevaci před sebou, studený potok i strmý val za ním a pospíchal ke stavení.

Když jsem dokázal rozpoznat kouř nad střechou a tmavý obrys domku, zvolnil jsem do váženého kroku. Jedno ze základních poutnických pravidel ostatně učí: „Nikdy nevíš, kdo se dívá.“ Platilo to i o slyšení a cítění, ale to třetí se moc neříkalo.

Z útrob se ozývalo několik hlasů. Přinejmenším jeden byl ženský, to je obvykle dobré znamení. Než jsem zaklepal na dveře svou cestovní holí, nahlédl jsem i za dům. To bylo další pravidlo. Pak jsem poslouchal. Zdálo se, že uvnitř panuje dobrá nálada. Téma hovoru jsem sice za tu krátkou chvíli nedokázal určit, ale nebyla řeč o ničem násilném nebo podezřelém. Nasadil jsem nejdůvěryhodnější výraz, jaký jsem svedl a několikrát klepl koncem hole o silná prkna. Hlasy utichly, typické. Pak se ozval nezřetelný tichý ševel a strkání a až po chvíli se vchod otevřel.

Nejprve se vysunula lampa, následovaná paží a pak hlava. Byla to ta žena. Měla suché tvrdé rysy a vlasy ledabyle stažené za hlavu. „Pocestný?“ řekla a změřila si mě odshora dolů. „Jsi nějaký mnich nebo co?“

„Ano paní, pokojný večer! Potulný mnich co hledá přístřeší na dnešní noc a něco k snědku. Seděl jsem a meditoval a prozřetelnost mě zavedla k vašemu prahu.“ Uklonil jsem se.

„To byla vskutku prozřetelnost!“ zasmála se. „Vždyť pohostit mnicha přináší požehnání pod střechu a úsměv Pána. I přání hojnosti,“ zvedla ukazováček druhé objevivší se ruky „dá-li Jeho milost.“

Uctivě jsem pokýval hlavou na souhlas.

„Už jsou to celé měsíce, co tudy prošel poslední mnich!“ pokračovala. Pak zmírnila své nadšení a oči se jí zúžily. „Přinášíš nám požehnání, doufám?“

„Přináším, jen s prázdným žaludkem se těžko žehná. Nemá to tu správnou sílu.“

Žena se rozesmála a konečně mě pozvala dál.

Žluté světlo mne obestoupilo jako teplý příliv. Po neomítnutých kamenných zdech běhaly stíny plamenů. Ohniště bylo uprostřed místnosti s dlážděnou podlahou a kolem něj seděli čtyři muži a další žena. Pozdravil jsem

a uklonil. „Smím si odložit tady vedle dveří?“ zeptal jsem se, ale na odpověď nečekal. Shodil jsem z ramen svůj cestovní plášť, hůl opřel o stěnu a jeden, větší a těžší vak pověsil na kolík.

„Ale jistě!“ zvolala hostitelka, která právě ukládala lampu na římsu. Poté vzala z police dřevěnou misku a přistoupla k ohništi. Nabrala z velkého kotlíku hustou horkou směs a podala mi jí.

„Prosím, prosím, posaďte se u nás!“ zvali mě jeden přes druhého mezi sebe, zatímco jsem děkoval za jídlo. Menší brašnu jsem si posunul za záda a posadil se.

„Zdá se, že se tu dnes sešla vybraná společnosti!“ smál se jeden z nich. „Dovolte mi, abych nás představil. Možná jsme jen prostí Nejmenovaní, ale stále ještě víme, co se sluší!“ zahlaholil vzrostlý muž s delšími černými vlasy a koženou tunikou. Jednoho po druhém představil, jako rolníka, pastevce, tesaře se ženou, kteří přišli z nedaleké vesnice a sám sebe jako kameníka. Hostitelka byla jeho choť. Jména jsem většinou vypouštěl, věděl jsem, že je nebudu potřebovat. Nikdo by od zástupce Kaple neočekával, že bude Nejmenované oslovovat jmény. To však nijak nesnižovalo jejich povinnost poskytnout o sobě informace zástupci státní organizace. V pravdě jakékoliv informace, pokud by byli vyzváni.

Povstal jsem a tvářil se přátelsky. „A já jsem mnich na cestách. Bulahičr jméno mé, což však není důležité,“ dodal jsem pokorně. „Jsem šťasten, že tu dnes večer mohu být s vámi.“

„To je báječné!“ vykřikla tesařova žena, štíhlá a s plavými vlasy. „Ještě nikdy jsem žádného potulného mnicha neviděla! Zažíváte na cestách hodně dobrodružství?“ Tesař do ní dloubl loktem, aby nebyla neuctivá, ale ona tomu nevěnovala pozornost. „K nám usedlíkům se donese jen málo z toho, co se děje v širším kraji.“

„Putuji světem, navštěvuji poutní místa a cvičím se v pokorné službě Pánu a Kapli. Pomáhám, kde je zapotřebí a je-li to nutné, vyučuji jeho Řád. Mohu léčit tělo a tišit nemoci ducha. Vaše dychtivé uši však asi zklamu. Na cestách potkávám především divoká zvířata, tu a tam kupce. Hlavní město jsem opustil před mnoha lety, vzkvétalo a nepochybuji, že v rukách našeho osvíceného panovníka vzkvétá nadále. Mezi kraji proudí obchod, pole rodí a sady kvetou. Zemí projíždějí ochránci práva a zasahují kde je třeba. Banditů a lapků je nejméně za tři sta let. To mám jen z doslechu, ale protože jsem sám na

žádné nenarazil, nemám důvod nevěřit. Žijeme v požehnaných časech a za to bychom měli být vděční!“

Do hovoru vstoupil rolník, vrásčitý a vychrtlý chlapík s vousy. Nezvedl však oči od ohně. „A co barbaři ze severních pustin? Ti jen tak zmizeli?“

„Odkud to ví?“ blesklo mi hlavou. Státy na severu říše s nimi měly opravdu problém. Neznámé kmeny podnikaly rychlé a přesné vpády i hluboko do vnitrozemí. Odváželi s sebou víc než jen úrodu a dobytek a byly čím dál smělejší.

„Je možné, že mě kroky jednou zavedou až k Vnější hranici,“ udělal jsem dramatickou pauzu. „Je však dobře strážena. Pravidelně proudí na sever posily pro posádky na obraných baštách. Nepochybuji, že hranice jsou bezpečné a obrana říše silná. Není důvod k obavám!“

„Má někdo chuť na nakládanou zeleninu?“ otočila se kameníkova žena od kredence, když ustalo klapání jejího nože. „Mám skovaných několik sklenic právě pro takové vzácné příležitosti.“ Nabídka se setkala s nadšeným přijetím.

Přítomné jsem vyzval k otevřenosti a poprosil je, aby si mou přítomností nenechali kazit zábavu. Tiše jsem si vychutnával jídlo a poslouchal jejich hovor. Mluvili o mnoha banalitách ze života prostých lidí a se zájmem pomlouvali konkurenty ve svém řemesle i sousedy.

„Přátelé,“ zvedl jsem ruce po desítkách minut bezpředmětného klábosení, „večer pokročil a co by to bylo za zábavu bez doušku dobrého kvasu!“ Vzápětí se na mě s jiskrou údivu obrátilo šest párů očí. Sáhl jsem k pasu a potřepal zažloutlou tykví, ve které zašplouchala tekutina. „Nesu ji z dálky. Dar od Turukusského správce Rovahorína.“ Prázdné pohledy. „Že nevíte, o kom mluvím? Turukuss je hlavním městem sousední země, stovky mil na jih od Klohariánských lesů. Rád se s vámi podělím, když se vy podělíte semnou o váš vezdejší mok!“

„Já netušila,“ poskočila na lavičce paní tesařová „že mniši smějí pít alkohol!“ čímž si vysloužila další šťouchanec od svého manžela.

„Je třeba přijímat dary Pána, když k nám samy přicházejí. Jsou symbolem jeho pohostinnosti. A chlad je stále jedním z nejsilnějších nepřátel na cestách, pokud vás nemá co zahřát!“ vyzařoval jsem svou dobrou náladu do okolí. „Opustil jsem pohodlí a teplo Kaple abych mohl lépe sloužit a naučil jsem se, že je občas nutné přijmout různá opatření, aby člověk přežil v zájmu svého

poslání.“ Zvedl jsem ukazovák. „Když to na mě nepovíte vy, nepovím ani já na vás,“ usmál jsem se.

„Nepovíte co?“ povytáhl kameník poplašeně husté obočí. Rozhlédl jsem se kolem a zhluboka nasál do plic vzduch z místnosti. Byl směsicí kouře, aroma z jídla i zúčastněných, ale když víte co hledat, najdete. „Že by nepovolený alkohol? Nejspíš Pálice, řekl bych. Vlastní výroba? Koneckonců, je to dobrý způsob jak si jejím prodejem přilepšit před zimou a bez daní.“

Mlčeli a zírali. Pak se pan kameník hřmotně zasmál a vstal. „Ženo! Dones poháry a džbán z komory.“ Pak se obrátil na mne. „Uvidíte sám, že je pečeť na džbánu pravá! Jen pravé státní víno.“ Popohnal manželku, aby se měla k činu. „Jak bychom se měli pouštět do nějaké takové činnosti, když nás státní vinice zásobují takovou kvalitou.“

„Jistě,“ mávl jsem rukou. „promiňte toulavému mnichu malý žert. I člověk víry se rád pobaví a zasměje, když k tomu má vzácně příležitost. Nemějte mi to prosím za zlé.“ S krátkým zaskřípěním jsem vytáhl zátku z hrdla tykve a nalil lok zlaté tekutiny do každého poháru. „Ať vám chutná!“

Zatímco si všichni vychutnávali silnou chuť, na kterou nebyli zvyklí a sdělovali si překotně své dojmy mezi sebou, pohlédl jsem koutkem oka na džbán, který už stál na kredenci. Pečeť na něm byla skutečně pravá. Nicméně stopy po pálení drceného žmulíku, který se k výrobě domácího alkoholu často používal, jsem dokázal rozpoznat téměř kdekoliv. Byla to krystalická nerostná látka se silnou nahořklou chutí i vůní. Její spalování zanechávalo malé nažloutlé skvrny zejména na dřevěných trámech kolem střešních otvorů pro odvod kouře. Koneckonců, z dob svého dětství jsem měl vzpomínek na takovou produkci víc než dost. Tedy jen do doby, než mou rodinu někdo neudal Korektorům.

Kouzelný nápoj z mé tykve, jak jsem mu důvěrně říkal, uměl skutečně zázraky a byl mi na cestách nedocenitelným pomocníkem. Nejednalo se o dar žádného správce, ale o starý řádový recept. Já jsem si ho jen dovolil vylepšit směsí několika příhodných bylinek, jejíž složení jsem během svých cest neustále piloval. Ve správném množství dokázal rozpovídat i toho nejzarytějšího mlčocha a druhý den mu způsobit takové okno, že se musel zeptat souseda na své vlastní jméno.

Měl jsem vždy radost na duši, když se zábava rozproudila a z přítomných zmizel tíživý ostych před státním zástupcem. Není nad to, když jsou lidé k sobě otevření.

Abych ještě více rozptýlil zbytky napětí, začal jsem vyprávět o svém původu. Bylo to krátce po té, co nám všem mistr kameník potřetí naplnil poháry ze svého legálně nabytého džbánu. V mých posluchačích vzbudilo velkou pozornost, když jsem se svěřil, že to byli právě Korektoři, kdo udělal za mými dětskými roky předčasnou tečku. Korektory nikdo neměl rád.

Korektor je něco jako prodloužená paže panovníka. Je to výkonná a mnohdy i soudní moc. Korektor představuje oči a uši státu. Je to informační kanál, kterým přitékají novinky z celé říše. Jistě, do značné míry právě díky nim je na cestách relativně bezpečno. Ne však zdaleka tolik, jak praví veřejné mínění.

Říše je veliká, jednotlivé státy mají obvykle dostatek prostředků, aby si na svém území zjednaly pořádek, ale to nestačí. Má-li si vládce udržet svou svrchovanou vládu, potřebuje svrchovanou moc. Proto zemi křižují muži a někdy i ženy, kteří mají zmocnění jednat a v případě potřeby i velet. Zmocnění udělená buď přímo panovníkem, nebo alespoň některým z jeho zástupců. Potíž je v tom, že ne vždy nosí uniformu a ne vždy zůstávají neochvějně loajální svému poslání. Jistá nedůvěřivost ze strany prostého člověka je jen zdravým projevem snahy přežít.

„Proč jste se tedy přidal na stranu svých vlastních nepřátel?“ zeptal se vousatý rolník, který toho ze všech namluvil nejméně, za to se nejvíce mračil.

„Po té co jsme se starším bratrem zůstali sami ve spáleném domě, rodiče jsme pohřbili. Nikdo nám nepomohl. Báli se. Tehdy jsem za to všechny nenáviděl, ale čas mění mnoho věcí. Odešli jsme a přežívali, jak se dalo. Přísahal jsem pomstu Korektorům. Bláznivý nápad malého dítěte. Po nějaké době jsme skončili u jedné bandy. Bylo to jen pár ubohých duší, které ztratily naději. Kradli, co se dalo, občas někoho zamordovali. Byl tam ale jeden, který je vedl. Ujal se nás a několik let nám s bratrem nahrazoval otce. Naučil nás mnoho užitečných věcí, ale nakonec stejně skončil jako ostatní – na hrotu korektorova meče. Byl to masakr, když na nás přišli. Chtěli zabít i nás dva. Bratr mě bránil a pochopitelně to nepřežil, pak už nezbyl nikdo jiný než já.

Už nevím kolik jich bylo, ale byl mezi nimi jeden mnich. Vzpomínám si, že vrazil svou hůl mezi mou hlavu a břit, který se na mě z výšky řítil. Zastal se mě, řekl, že jsem příliš mladý a Kaple se postará, abych svůj hřích odčinil jinak.“

„Takže takhle se z vás stal mnich?“ promluvila po delší době tesařova žena a třeštila na mě oči, patrně zaujatá mým vyprávěním.

„Ano. Má duše nalezla klid a po čase i sílu odpustit. Přestože jsou to bolestné vzpomínky, těm mužům, kteří vzali život mým rodičům a později i mým loupeživým společníkům už nic nezazlívám. Koneckonců, jen sloužili podobně vznešeným cílům jako já.“

Chvíli zavládlo mlčení, do kterého zapraskalo několik polen v ohništi. Po dlouhé době opět promluvila kameníkova žena: „My jsme všichni vděční, že tu můžeme klidně žít a podobné nepříjemnosti se nám vyhýbají.“ Usmála se, vstala a pohrabáčem upravila oheň. Pak se vzdálila, patrně pro další palivo.

„Byl bych rád, aby to tak zůstalo,“ zahuhlal kameník.

Usmál jsem se. „Zdá se to tu jako vlídný kraj plný příjemných a štědrých lidí.“ Zvedl jsem pohár a zakroužil jím na počest hostitelů. „Věřte, že budu-li mít příležitost, budu o vás šířit jen chválu.“ Vypil jsem zbytek tekutiny z poháru a vstal. „Ano ano, teď je ta správná chvíle!“ vytáhl jsem ze záňadří řetízek se symbolem slunce, ve kterém byla rozevřená dlaň a v jejím středu oko, symbol našeho Pána, boha Hulahulaukána. Nejmenovaní mu mnohdy říkali jen Hula.

Hospodyně se právě vrátila s několika dalšími poleny, která složila u zadní stěny. Sňal jsem řetízek z krku, sevřel jej v ruce, políbil a začal žehnat všemi směry. Žehnal jsem tomuto obydlí a lidem v něm. Pronesl jsem několik svatých slov, která měla upoutat božskou pozornost na tento dům a přinést dostatek na další léta.

Půlnoc už určitě minula. „Přátelé!“ rozhodil jsem rukama. „Jsem vám vděčný za vaší pohostinnost a tak nezapomenutelnou společnost, kterou jste zpestřili mé nekonečné putování. Děkuji vám,“ uklonil jsem se směrem ke každému z nich.

„Teď, pokud by se pro mne našel volný kout, složím do časného rána hlavu a již vás nebudu svou přítomností obtěžovat.“

Kout se našel ve vedlejší místnosti. Našla se i matrace a přikrývka, což byl přepych, který nebyl obvyklý.

„Již jsem vše připravila,“ řekla hospodyně, po té co jsem společnosti popřál dobrou noc a ještě jednou za vše poděkoval. Pak jsem zmizel ve tmě

mezi čtyřmi stěnami, kterou pronikalo jen pár měsíčních paprsků. Zachumlal se do pokrývky a zavřel oči.

Celý den pochodu a konverzace dlouho do noci. Byl jsem zcela vyčerpán. Alkohol, který jsem cítil v hlavě, mi také příliš nepomáhal. Cítil jsem tíživé blaho spánku, který se na mě snášel. Zatímco jsem pravidelně oddechoval, poslouchal jsem tlumené hlasy.

Úzkým oknem bylo vidět jen ranní blankytnou oblohu. Svěží vzduch proudil dovnitř a bylo ticho. Ležel jsem na své matraci a chvíli jen pozoroval tu uklidňující barvu. Věděl jsem, že musím vstát a pokračovat dál. Protáhl jsem se, přešel k oknu a koukl ven. „Vypadá to, že se dnes bude cestovat dobře,“ napadlo mě. Byl jsem tak vláčný, že jsem ztratil ostražitost. Otevřel jsem dveře, vešel do hlavní místnosti a okamžitě zakopl o těžké poleno, které tam někdo nechal ležet.

„Ah, kruci…,“ zaklel jsem. Zapomněl jsem, že jsem ho tam nechal ležet já a navíc o něj zakopl už jednou. Byl jsem tak unavený, už jsem se zkrátka nedonutil udělat pořádek. Vlastně to nebylo poleno, co jsem tam nechal ležet, byl to ten rolník. Napadlo mě, že se nejdřív nasnídám. Úklid chvíli počká.

Od večeře toho ještě hodně zbylo. Chuť mi kazil jen zápach spáleného masa na tesařově ruce, která poněkud nešťastně přepadla přes vyvýšený okraj do ohniště. Byla to má chyba, nevšiml jsem si toho. Teď jsem měl jeho zuhelnatělou kůži přímo před očima. „Dobře mi tak,“ kál jsem se. Tahle část mé práce mě k uzoufání nebavila.

Žvýkal jsem ještě vlažné kousky dušené drůbeže a rozhlížel se po nepořádku, který mě obklopoval. „Ty cákance na zdech čistit nehodlám.“

Dojedl jsem. Neochotně jsem odložil misku a napřímil se. V zádech mi zapraskalo. „Tak jak, mnichu?“ tázal jsem se sám sebe.

Stál jsem s rukama v bok obestlán těly. „Asi je po jednom vytahám ven. Co jiného.“ A tak jsem je tahal ven před dům. Předchozí pastevcovu snahu o útěk jsem tak docenil až zpětně. Byl ze všech určitě nejtěžší a dal by mi zabrat. Naštěstí ten už na zápraží ležel několik hodin. Když jsem se během své činnosti probíral vzpomínkami na uplynulou noc, napadlo mě, že jsem ještě nikdy neviděl pastevce takhle vykrmeného. Vlastně mi na pastevce vůbec nepřipadal, spíš na řezníka. Také byl docela pohyblivý, dokud mohl. To mi vrtalo hlavou.

Paní tesařové mi bylo trochu líto. Koneckonců ona jediná byla proti, když se ti ostatní domlouvali jak se mě co nejlépe zbavit.

„Ne,“ naléhala na svého manžela. „To přece není nutné.“

„Mlč, huso!“ sykl na ni.

Uběhlo několik desítek minut, od chvíle co jsem ulehl. Kameník poslal svou ženu, aby chvíli poslouchala s uchem přitisknutým na dveřích.

„Nic neslyším,“ zašeptala.

„Dobře,“ řekl. „Možná je to mnich a možná všechno co říkal, byla pravda. Možná ne. Já to ale nehodlám riskovat.“ Podíval se na každého zvlášť.

Rolník si vytáhl rukáv na košili, aby ostatním připomněl svou hlubokou jizvu na předloktí, která mu zůstala jako památka na setkání s předchozím svatým mužem. „Je to už dlouho, co jsme oddělali mnicha. A ten poslední nebyl bezbranný.“

Pastevec, který většinou mlčel, se dlouze díval na vak, pověšený na kolíku vedle vchodových dveří. „Zajímalo by mě, co s sebou tahá za krámy.“

Slova se chopil tesař: „Nevíme jak dlouho čmuchal kolem, než sem vlezl. Když vyčmuchal, že tu vyrábíme Pálici, mohl si všimnout i toho ostatního…,“ významně pokynul bradou směrem za dům, aby zdůraznil narážku na něco, o čem se nemluví.

„Jestli ho necháme odejít, brzy se tu objeví Korektoři. To je jasný,“ shrnul kameník.

„Mě se nezdá, že by byl nebezpečný,“ povzdychla tesařova žena. „Co ho tu zítra trochu zdržet a chovat se k němu hezky. Určitě má známosti. Slyšela jsem, že Kaple posílá příspěvky těm, o kterých se jim mniši dobře zmíní. Taky by to rozptýlilo podezření lidí z vesnice…“

„Jak můžeš být tak hloupá!“ obořil se na ní manžel. Sklopila hlavu. „Ještě cekni a pošlu tě do podsvětí hned za ním!“

Už ve dveřích při mém příchodu působila hospodyně dojmem rozhodné ženy. Mlčky teď otevřela zásuvku a vytáhla z ní dlouhý nůž na krájení kořenové zeleniny. Jeho ostří se zablýsklo ve světle ohně.

„Pravda,“ řekl kameník. „Tentokrát jsi na řadě.“

Ten tlustý pastevec se zazubil. „Ala naporcuju ho já.“

„To ti nikdo nebere,“ umlčel ho tesař.

Kameník velitelsky kývl na ženu a ta pomalu a tiše otevřela dveře.

Vždy je dobré mít s sebou dvě zavazadla. Lidi uklidňuje, když svou zátěž necháte ležet někde mimo svůj dosah a mají pak sklon vaši druhou mošničku přehlížet. Také nedělá dobrý dojem, když se nehnete na krok od čehokoliv, co lze použít jako zbraň, například vaši cestovní hůl. Zkrátka jsou pak méně opatrní.

Přestože bylo mým přáním zde pouze klidně přečkat noc, Pán má s vámi mnohdy své vlastní záměry. Vzpírat se spánku celou tu dobu bylo přímo mučivé. V duchu jsem je prosil, chtějí-li podniknout cokoliv, ať to podniknou rychle. Proto mě slabé vrznutí otáčejících se pantů veskrze potěšilo.

To už ale vše bylo jinak. Jen okamžik před tím jsem vyskočil z matrace a pokrývku rychle zmuchlal tak, aby zmátla útočníka, alespoň na první pohled. Napadlo mě, že je dost hustá tma, takže by to mohlo vyjít. Tmavá barva mého úboru také nebyla bez užitku.

Vtiskl jsem se zády do kouta, sotva metr od okna. Tam byl stín nejtemnější. Přetáhl si kápi přes hlavu a zakryl tak svou světlou kůži. Rukou jsem po slepu otevřel malou brašnu, kterou jsem měl neustále za pasem a vytáhl z ní svou vražednou pomůcku. Skryl jí do záhybu širokého rukávu, aby náhodou neodrazila něco málo z měsíčního svitu uvnitř a nedýchal.

„Raz… dva… tři…,“ neslyšně jsem počítal blížící se kroky.

Do proudu bledého svitu vystřelila útlá paže a strhla pokrývku. Hned na to se bíle zatřpytila čepel.

Prudký nádech a překvapení. Pak už nic. Do spánku paní hospodyně se zarylo ostří mého vrhacího nože. Přiskočil jsem k ní tak rychle, jak jsem dokázal, abych zachytil její padající tělo. Usměrnil jsem ho a nechal nehlučně klesnout na matraci.

Vypáčit nožík zaklesnutý do lebky představovalo jisté zdržení.

„Co dál?“ blesklo mi hlavou. Okno naštěstí bylo dost široké, abych se jím protáhl. To mi poskytlo výhodu a moment překvapení. Oběhl jsem dům a přitiskl se ke vchodovým dveřím. Chvilka ticha.

„Co jí tak trvá?“ řekl jeden.

„Jdi se tam podívat,“ zachrčel druhý. Zařinčel pohrabáč a ozvaly se kroky.

Teď je ten správný okamžik. Za pár vteřin už bude pozdě.

Rozrazil jsem dveře. Kameník vyskočil jako první a rozeběhl se ke kredenci pro zbraň. Stihl to, ale už se nevrátil. Tatáž čepel, která překazila plán

jeho ženě, skolila i jeho. Z jeho temene se ozvalo tupé puknutí a pak rána, jak čelem udeřil o masivní pracovní desku.

Mezitím se tesař napřáhl směrem ke zdi, ale pohrabáč už byl pryč. Zbyla pouze lopatka na popel. Sevřel jí jako kyj a zamířil přímo ke mně skokem přes lavici, při kterém povalil svou ženu na zem.

Jediná zbraň v mém dosahu byla má hole, která dosud trpělivě čekala na svém místě. Sáhl jsem po ní, odrazil první úder lopatkou a druhým koncem udeřil muže do týlu. Zapotácel se, ale útočil znovu. Uchopil jsem holi obouruč, jako bych jí chtěl roztrhnout ve dví. Vyklouzla z ní dlouhá rovná čepel a konec hole byl její jílec. Překvapení se mi podařilo. Tesařovo odhodlání nápadně ochladlo. Bylo však pozdě. Spodní část hole v mé levé ruce ho udeřila do obličeje, a zatímco ztrácel rovnováhu, ostří meče jím projelo od levého boku až k pravému rameni. Právě tehdy jeho ruka zamířila do plamenů a začala se opékat.

Mezitím se stačil vrátit rolník ze své objevné mise do mé ložnice a řítil se na mě bok po boku s tlustým pastevcem. Nepostřehl jsem, kde k němu přišel, ale ten hromotluk měl v ruce sekáček. Velký sekáček.

Ani trochu mě netěšilo pomyšlení, že by proti mně stáli oba naráz. Švihl jsem mečem a uvolnil dlaň. Štíhlý pruh kovu zasvištěl vzduchem a proklál zemědělce těsně pod hrudní kostí. Dodatečně jsem usoudil, že jsem jím mrštil příliš prudce, neboť srazil vychrtlého muže ve směru letu a připíchl ho k dřevěné obrubni zadních dveří. Technicky vzato to byla chyba, nejenže jsem se dobrovolně odzbrojil, ale navíc jsem si mohl zničit zbraň, pokud by narazila špičkou na kámen ve zdi.

Několikrát mi kolem hlavy prolétl sekáček. Tam a zpět, tam a zpět. Uskakoval jsem, jak jsem dovedl. Místy jsem odrazil úder zbylou částí své hole, ale tím jsem jen získal trochu času. Musel jsem se dostat ke svému meči. Zatímco jsem vrávoral a ustupoval, snažil jsem se ho pravou rukou nahmátnout někde za svými zády. Podařilo se. Trhl jsem jílcem, zbraň se uvolnila a připíchnuté tělo se sesulo na podlahu. Nechalo při tom na zdi za sebou krvavou čmouhu jako slimák sliz.

Nějak jsem švihl proti sekáčku. Ani jsem nevěděl jak. Najednou ale odlétl jiným směrem. Ruka letěla s ním. Útočný pastevec začal křičet a utíkat. Spravedlnost ho dohonila až před domem.

Náhle bylo ticho. Stál jsem nad velkým tělem a rozhlédl se kolem. Byla chladná noc a hvězdy zářily tak jasně. Dopřál jsem svým plicím několik plných doušků osvěžujícího vzduchu.

Po domě se zatím plazila paní tesařová a pravděpodobně hledala ten nejostřejší předmět ve svém okolí. Našla ho, ale svébytná tlustá ruka jej odmítala pustit.

Vešel jsem zpět do domu. Čepel jsem otřel o kus hadru, který jsem našel na kraji lavice. Nevěděl jsem, co s ní mám dělat. Byla k smrti vyděšená. Sotva stála na nohách, jak se třásla. Oběma rukama držela pastevcovo předloktí a máchala před sebou sekáčkem, který jeho prsty tak tvrdošíjně svíraly. Byla chudinka celá od krve.

Opřel jsem se zády o kredenc. „Asi bych uměl zařídit, aby vám z centrály poslali nějaké odškodné. Pokud by tu ovšem někdo nezačal moc slídit a neobjevil ty zakopané mrtvoly za domem. A taky tu Pálici. Z toho byste se ale snadno mohla vyvlíknout, pokud někdo vypoví ve váš prospěch. Není to koneckonců váš dům. Možná byste se vymluvila i z těch mrtvol, ale to už by se asi hodně ptali. Takže co?“

Dívala se na spoušť kolem sebe a bylo zjevné, že nedokáže myslet.

„Jak se jmenujete?“ zeptal jsem se.

Váhala. Pak ze sebe vykoktala: „Lucimína.“

„Vypadáte jako milá paní, Lucimíno. Zastala jste se mě, když mě ostatní chtěli zabít a naporcovat. Máte děti?“

„Dvě.“ Začaly jí téct slzy.

Zamyslel jsem se. „Až se dostanu na nejbližší strážnici, můžu poslat vzkaz, že jste mi pomohla v nouzi a požádat o nějaké peníze pro vaše děti. Když si vymyslím historku a vy jim dosvědčíte…“

„Ne!“ vykřikla. „Přijdou Korektoři, budou se ptát. Lidi nás nemají rádi, kvůli manželovi. Povídají si o nás hrozné věci.“

„Asi se tu děly hrozné věci,“ přerušil jsem ji.

„Já to nechtěla, on mě do toho zatáhl. Neměli jsme z čeho žít. Oni mě ale udají a děti mi vezmou!“

„To asi jo. Korektoři ale nepřijdou.“

Už mě však přes své vzlyky a zoufalství téměř neslyšela. Asi na tom vážně byli špatně. Bylo jasné, že kdyby se skutečně někdo začal ptát, tak i přes mou

zmínku by žádné peníze nedostala a děti by jí možná odebrali. S dětmi zločinců nebývá zacházeno dobře. Pokud ovšem… Napadlo mě jak z toho ven.

„Jak moc vám záleží na vašich dětech?“

Chvíli něco zmateně blábolila, ale pochopil jsem, že nejvíc ze všeho.

„Zařídím, aby se měly dobře.“

To bylo možná přehnané tvrzení a tak jsem se opravil: „No, přinejmenším budou mít budoucnost.“

Měl jsem pocit, že mě opět začíná poslouchat, nebo se o to aspoň snaží.

„Musím pro to ale udělat co je třeba. Vy taky. Tady…,“ sáhl jsem do brašny za zády a vytáhl tuhu a kus papíru. „Umíte psát?“ Kývla. Položil jsem je na lavici před ní a řekl, ať tam napíše jména svých dětí a data narození.

Chvíli jí trvalo, než konečně zahodila ruku se sekáčkem a začala dělat něco užitečného. Písmo bylo strašně roztřesené, ale dalo se přečíst.

„Díky,“ řekl jsem. Přistoupil jsem k ní, klečela na kolenou před lavicí, skláněla se nad papírem a plakala.

„O vaše děti bude postaráno. Nebojte se o ně.“

Vzhlédla ke mně těma strhanýma a zarudlýma očima. Byly plné nepochopitelné naděje. Vložil jsem jí ruku na rameno a čepel do ní ponořil tak hluboko jak jen to šlo. Nekřičela. Vydechla a klesla hlavou na lavici. Mezi jejími koleny se okamžitě začala tvořit hustá loužička. Vypadalo to dost divně.

Vzal jsem papír se jmény a snažil se je přitom nerozmazat. Pak jsem znovu musel očistit meč od krve. Už naposled.

Teď jsem mohl bez obtíží upravit hlášení v její prospěch. Odeslat ho v nejbližším městě na Velení a požádat o převzetí dětí státem. Díky hrdinskému činu jejich matky, která sama zabila jednoho z těch zločinců a zachránila mi tak život, měly skutečně šanci. Naštěstí jsem věděl, že mé hlášení bude mít samo o sobě dostatečnou váhu, aby ho už nikdo dál neprošetřoval. Jednou se z nich mohou stát sluhové, vojáci, duchovní nebo mohou být dokonce jako já – Korektoři.

Při pohledu na tu spoušť kolem mě však napadlo, že bych snad byl raději skutečně tím mnichem, za kterého se tak úspěšně vydávám. Čas od času, přinejmenším. Byl jsem tak unavený. Tak moc. Zívnul jsem. Odpotácel se do své ložnice a poprvé zakopl o rolníka roztaženého mezi dveřmi. Vytáhnout ze svého lůžka mrtvou hospodyni byl už ale nadlidský úkol. Jenom jsem trhl matrací a

nechal jí skutálet se do kouta. Já si ustlal kousek vedle a spal tvrdě až do pozdního rána.

Když jsem naskládal všech šest těl úhledně vedle sebe, odolával jsem nutkání je jednoduše spálit. Obecně jsem se nerad v něčem rozhodoval. Napadlo mě letmo prohledat dům, a pakliže nenajdu potřebné nářadí, tak je zapálím. Naneštěstí jsem našel jak krumpáč, tak lopatu.

Přišlo mi celkem příhodné, zakopat je přímo na místě před domem. Nijak hluboko. Nicméně i tak bylo slunce na zenitu, když jsem bylo hotov. Byla to úleva, protože ta spálená ruka smrděla i na čerstvém vzduchu a ta useknutá k tomu začínala mít sklony taky. Nehledě na to, červům a jiným cizopasníkům netrvalo nijak dlouho, než jí objevily.

Navršil jsem nízké mohyly a pro tu nebohou paní zhotovil jednoduchou tabulku s jejím jménem a přáním klidného odpočinku. Pomodlil jsem se za nerušenou cestu jejich duší podsvětím a úspěšný návrat ke stvořiteli.

Zbývalo zanechat na dveřích zprávu pro kolemjdoucí a případné pozůstalé. Rozdělal jsem zlatavou barvu, jejíž ingredience patří k povinné výbavě každého Korektora na cestách a na vchodové dveře nadepsal oficiální hlavičku začínající slovy: „Z moci úřadu pověřeného…“ řada titulů a oslovení, „svrchovaným panovníkem Říše, byla v tomto domě v zájmu všech obyvatel provedena korektura.“ Následoval stručný popis zločinu a obviněných a odsouzených osob. Pak už jen výstraha vandalům a jiným podvratným živlům, kteří by chtěli nápis odstranit a nakonec datum. Na posledním řádku stálo jako obvykle: „Vykonal: Korektor na cestách Odolak Bulahičr.“

Nakonec jsem přiložil a vybarvil oficiální kovovou šablonu se státním znakem a znakem řádu, jenž mě na cestu vyslal.

Bylo hotovo.

Před odchodem jsem ještě prohledal truhly, skříně a zásuvky, ale kromě menší zásoby potravin a lahvinky Pálice uložené pod poklopem ve spíži jsem nic nepotřeboval.

Poobědval jsem jen zlehka, při pohřbívání sice vždy vyhládne, ale nechtěl jsem mít těžký krok.

Začínalo příjemné odpoledne. Pod kopcem na pravé straně svahu jsem viděl tenkou linii vyježděné cesty. Ta mě jistě dovede k nejbližší vesnici nebo

městu. Tam odešlu zprávu na velitelství. Když se nic nepokazí, za pár týdnů už budou čerství sirotci na cestě do Tukatuše.

Pak se snad budu moci vrátit ke svému hlavnímu poslání a stočím své kroky směrem na severozápad. Byl jsem rád, že mé drobné zdržení mělo smysl, že z něj možná vzejde i něco užitečného. Nakonec nebylo tak zle. A já si obvykle rád zpříjemňuji cestu vzpomínkami na veselé chvíle strávené v dobré společnosti.


Tiếp tục: Kết thúc cuộc họp

Các bài báo tương tự